Jednoho dne si Don Quijote, vášnivý čtenář golfových knih, vypůjčil od starého zemanského přítele sadu holí s brašnou. Na své škrpály si nechal u kováře přidělat hřeby a oznámil svému kedíkovi Sancho Panzovi, že se vydají na nejbližší golfové hřiště.

Důtklivě mu uložil, aby nezapomněl vak s holemi a jídlem. Za ranního rozbřesku tajně vyrazili a Sancho opustil svou ženu a děti bez jediného slůvka rozloučení.  Překročili humna a vybrali hřiště, jehož osmnáct jamek bylo protkáno kolem skupiny větrných mlýnů, napřahujících jako nestvůrné bytosti svá ramena k nebi.

Postavili se na první odpaliště a Don Quijote, nerozcvičen, jal se odpálit svůj drive. První rána se mu nepovedla a zatáhl ji k jednomu z těch větrných mlýnů.   "Hleď ! " pravil Don Quijote svému nosiči, "osud řídí naše věci lépe, než jsme sami mohli očekávati! Nevidíš, příteli Sancho, jak se tam objevuje třicet, ba více obrů, se kterými se hned pustím v boj? Vykonáme velkou službu dalším golfistům, jestliže vypleníme zlé býlí z tváře země!"

  "Jací obři?" tázal se úzkostlivě Sancho. " vidím jen větrné mlýny a to, co vám,  Milosti, připadá jako ruce, to jsou lopatky, jimiž otáčí vítr! "

  "Je vidět, že jsi světa neznalý, " odvětil Don Quijote. " Máš-li strach, kliď se a modli se v ústraní za mé vítězství! "Don Quijote vzal svojí pitching wedge a vyrazil proti obrům.

  Zadul silnější vítr, na který mlynáři již dlouho čekali. Míček skončil nešťastně v lopatce prvního mlýna, ale byl s trochou štěstí hratelný. Don Quijote se napřáhl, ale v okamžiku, kdy udeřil do míče, se opřel vítr o lopatku tak prudce, že vyzdvihnuv golfistu i s holí ze země, pitching wedge zlomil a Quijota odhodil daleko na fairway. Sancho Panza se rozběhl, aby pánovi pomohl na nohy. Don Quijote byl velmi nešťasten, že mu chybí pitching wedge. "Jak teď budu chipovat a přihrávat si na green? " Naštěstí si vzpomněl, že v Zeleném světě Roy McAvoy obešel v kvalifikaci hřiště jen sedmičkou železem.

  Don Quijote se zmátořil, našel míček a pokračoval ve hře. Začal dávat rovné rány a hra mu šla tak od ruky, až došli dva mnichy s jednou vznešenou baskickou dámou, kteří měli startovní čas půl hodiny před nimi. Don Quijote za nimi nechtěl čekat a žádal je, aby je mohl předejít. Mniši se k ničemu neměli. Říkali: " Pane, my jsme mniši benediktini, kteří jdou pokojně svou vlastní cestou, striktně dodržují pravidla a vy jako jednotlivec na hřišti nemáte žádná práva. " To Dona Quijota naštvalo, zvlášť čekání na tříparech ho dovádělo k zuřivosti. " Fráteři jedni", ale vzpomínka na krásnou paní, která nepochopitelně šla s těmi mnichy, jeho zuřivost mírnila.

  Když zase čekal než dohrají, před soutěskou, v níž vlahý stín činil parné poledne snesitelnějším, ho neočekávaně došel statný lazebník, na hlavě mající plátěnou prošívanou čepici, který startoval o hodinu později. Teď již byli dva a hned vyrazili za mnichy, využít svá práva k předejití. Mniši nic nenamítali. Don Quijote a lazebník s překvapením sledovali paní, jak se k nim také přidává, protože fráteři,  dodržujíc striktně pravidla, ji na poslední jamce udělili trestnou za to, že otřela míček na greenu. To ji naštvalo a už také nechtěla poslouchat ty jejich žvásty.

  Don Quijote pookřál, když tisknul měkoučkou ručku mladice při představování, ale od té doby nebyl schopen dát rovnou ránu. Jak mu to nešlo,obořil se neomaleně i na místního greenkeepera-pastýře a jeho ovce, že jsou moc hluční. Po té, co se Don Quijote uklidnil a začal hrát opět svoji hru, došli na odpaliště poslední jamky.

  18. jamka byla kratší čtyřpar, dogleg doprava. První odpaloval lazebník, hrál na jistotu, vzal jen železo a ránu umístil do doglegu. Don Quijote byl hrdina a věděl, že lazebník má lepší příhru, tak do toho šel srdcem, vzal driver a chtěl jít přes stromy rovnou na green. Všimnul si, že paní obdivně sleduje jeho žilnatou pravici. Řekl: " Vezměte, seňoro, mou ruku a pamatujte, že se jí nedotkla ještě žádná žena. Všimnete-li si, prosím, rozvětvení nervů, žil a svalů, poznáte, jaká nesmírná síla tkví v mé paži !"

  "To teprve uvidíme!" řekla dáma. Sancho Panza podal svému pánovi ten nejtvrdší péřový míček a popřál mu hodně štěstí. Don Quijote se napřáhl a odpálil celkem dobře, ale míček lehce zavadil o šišku posledního stromu, nicméně proletěl a zůstal na forgreenu. Seňora zahrála podobně jako lazebník.Nakonec všichni leželi druhou ranou na greenu.

  Lazebník, kterému se paní také líbila, ji navrhl, jestli by s ním nešla na večeři.  Dáma, která sdílela náklonnost obou mužů, navrhla, že ten, kdo jí nejlépe poradí,  jak dát ten pat na birdie, s ní prožije neopakovatelné vášnivé milování, až se zem zatřese, hned tady na hřišti. Lazebník radil první : "Je to pat lehce se svažující doleva, když zamíříte na tenhle lísteček trávy a hlavně mu dáte šanci, tak tam spadne." Tu se vytřeštěně všichni podívají na svlékajícího se Dona Quijota, jak říká:" Ten pat ti dám a už se nezdržuj s tím lazebníkem".